Aktuality

Připravovat cestu - 2. nedělě adventní

Bůh rozkázal snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky, a vyplnit údolí na rovnou zemi, aby Izrael kráčel bezpečně k Boží slávě“. Ozvuk těchto slov zaznamenaný prorokem Baruchem můžeme slyšet ve volání Jana Křtitele, který vyzývá své současníky a nejen je, aby připravili cestu Pánu a vyrovnali mu stezky. Tato slova – cesta, proces, postupná změna – jsme zvyklí slýchat právě o druhé adventní neděli…

Boží věci v našem lidském světě většinou nenastanou najednou a zničehonic. I stodvacátý šestý žalm, který zaznívá ve čteních této neděle, naznačuje, že to, co se nám z Boží strany nabízí a přislibuje, bude přicházet postupně: „Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem“. Postupné má být také připravování cesty tomu, který má přijít, jak o příchodu Spasitele na tento svět rozjímáme v adventu (z latinského adventus – příchod anebo také přicházení). Musíme unést napětí mezi tím, jak věci jsou a jak mají být. Nerezignovat tváří v tvář faktu, že svět je na hony vzdálen tomu, jaký by měl být, aby se v něm všem žilo dobře a vyrovnaně. Kolik tyranů a diktátorů naslibovalo lidem nebe na zemi, na věčné časy, aby následně lidem na zemi připravili peklo a pokud možno je připravili o nebe. Ten, kdo slaví křesťanské Vánoce, ví, že skutečně účinný zásah ve prospěch proměny světa přijde od Boha: „Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi“ (Žl 124, 8) a že „proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina“ (Jer 17,5). Zde je důležité, abychom slovu „proklet“, které nás možná vyděsí, rozuměli v souvislostech Bible. Je to opak blahoslavenství, vrcholného lidského štěstí, viděno z úhlu věčnosti. Takový člověk je zlořečený, je to skutečný ubožák a jeho život je bída (postaru běda). Do této bídy se uvrhuje sám: pokud veškerou svou naději vkládá pouze v síly člověka, vyjde už skoro nastejno, zda tím, na něhož spoléhá, je někdo druhý anebo on sám.

Připravit terén pro to, aby se mohl přiblížit Bůh, je tedy poselstvím této neděle. Vše je přirovnáno k práci těch, kdo budují nové cesty (kdyby to v ČR nebylo tak ošemetné, použil bych příměr s dálnicemi). Dělají vše pro to, aby cesta byla vhodná pro cestování, tedy pokud možno přímá, bez nerovností, bez překážek. Vše, co přečnívá, musí být odstraněno, kde naopak něco chybí, je potřeba tu prázdnotu vyplnit. Je víc než zřejmé, že se zde myslí jednak na lidské nitro a jednak na oblast mezilidských vztahů, v nichž se stav jednotlivých lidských duší odráží. Kolik nepřekonatelných překážek nosí lidé v sobě, kolik takových balvanů a jam dělí lidi od toho, aby mohli opravdu přijít k sobě! Dnešní druhé čtení nám nabízí jeden konkrétní způsob, jak tyto překážky na cestě odstraňovat: „A za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův“. (Flp 1,4-6.8-11) Velice příznačné je zde ono to lepší. Světec není snílek, nýbrž stojí nohama na zemi, a tak neuvádí superlativ, tzn. hledat vždycky to nejlepší, ale řekne docela prostě: mít správný úsudek, aby se člověk v té záplavě situací, kdy se musí rozhodovat, zvolil prostě to, co je lepší. To je realismus křesťanského životního stylu. Je to také docela užitečné kritérium pro naše rozhodování. Bůh respektuje to, že jsme lidé, že žijeme v reálném světě a máme jen omezené možnosti. Proto se po nás nechce nemožné, ale abychom volili prostě to lepší. Obrovský přínos sv. Ignáce z Loyoly, světce z 16. století, je právě v tom, že radí, abychom při svém rozhodování (které ve většině případů není mezi dobrou a zlou variantou, nýbrž mezi dvěma věcmi, které se nám jeví dobré) sáhli po té variantě, která více přispěje k oslavě Boží.

Je řečeno „Připravte Bohu cestu, odstraňte překážky“. Kdo tam vlastně všechny ty hory (problémů?), propasti (dluhů v lásce?) do cesty postavil? Byl to Bůh? Myslím, že už je jasné, kam míříme. Všechno to, co má být z cesty odstraněno, je to, co brání člověku, aby k Bohu přistoupil blíže, anebo jinak, aby si Boha pustil blíže k tělu. Jsou to překážky, které si více či méně vědomě vytváří člověk sám, aby si Boha „držel od těla“. Proč to dělá? Je skutečně těžko pochopitelné, proč si člověk sám nejvíc komplikuje život. Je zde ten ne zcela pochopitelný dar Boha člověku, totiž svobodná vůle. Jinými slovy, je to možnost rozhodovat se svobodně pro i proti Bohu, pro i proti svému vlastnímu štěstí a Bůh tuto naši svobodu žárlivě respektuje. Pokud nebudeme chtít, Bůh k nám nepřijde, ač po tom nesmírně touží a je dokonce připraven nám s klestěním zarostlé cesty pomáhat. Tu cestu pro Hospodina připravujeme de facto pro sebe.