Aktuality

Dej nám pokoj! - 4. adventní týden

„Dej mi už pokoj“, „Já chci mít od všech svatý pokoj“, „A on mi nedá pokoj ani o svátcích“… V těchto a v mnoha jiných slovních spojeních se běžně v naší mluvě objevuje ústřední téma čtvrté a poslední adventní neděle, totiž pokoj. Vánoce jsou oslavou toho, že Bůh se stal člověkem a sám od sebe tak vzdálenost mezi sebou a člověkem překlenul, propast mezi svatým Bohem a člověkem, který má sice dobrou vůli a dobré jádro, ale všechno mu často ztroskotá na tom, že je sobec a často si neví sám se sebou rady.

Kristus, Boží Syn, v čtení z listu Židům, které připadá na tuto neděli, ukazuje svou připravenost naplno a za každou cenu se nasadit v Božím záchranném plánu, jehož cílem je překlenutí této nepřekonatelné propasti, kterou si člověk svobodně sám vyhloubil. „Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli“, říká Kristus. Hlásí, že je připraven se pustit do uskutečnění tohoto plánu. Když potom na znamení toho, že „nikdo nemá větší lásku než ten, který za své přátele položí svůj život“ krátce před tím, než za nás zemře, o velikonocích na kříži zvolá „Je dokonáno“ (Jn 19,30) prohlašuje, že vše, co bylo potřeba dle tohoto plánu, je vykonáno. O tři dny později potom přichází mezi ustrašené učedníky a říká: „Pokoj vám“ (Jn 20,26). Někdo by mohl říci: „Vždyť to byl tehdy normální hebrejský pozdrav šálóm, podobně jako v arabštině dodnes užívaný pozdrav salám. Prostě lidé se tehdy zdravili „pokoj tobě“ jako se dneska říká „dobrý den“, a přitom je jim vlastně jedno, jaký ten den pro druhého bude. V případě Kristově to ale jistě nebyl jenom pouhý formální pozdrav, protože ho ještě jednou zopakoval a i dále o pokoji hovořil jako o něčem, co svým následovníkům zanechává. Pokoj v tom nejhlubším slova smyslu, jaký si dovedeme představit, nám svým působením a utrpením vydobyl a vybojoval za cenu vlastního života. Udělal vše pro to, abychom skutečně měli pokoj, řečeno dnešním jazykem, aby náš den byl skutečně dobrý den.

Čtení minulé adventní neděle se nesla ve znamení radosti a veselí z celého srdce. Radost a veselí jsou úžasné věci. Troufnu si tvrdit, že hluboký pokoj prožívaný celou bytostí je ještě úžasnější. Pokoj je tam, kde není konflikt, nýbrž harmonie a souznění. Jednohlasý čistý zpěv je nádherný, zážitek harmonie, souzvuku několika jednohlasů, dává člověku zážitek plnosti (proto se učíme doprovázet např. zpěv písní zvukem kytary, která hraje v akordech), dokonce i zvon nemá jeden čistý tón, ale zní zde tzv. alikvóty, tzn. je to také akord. Kristus přinesl pokoj, a jak touží, aby zavládl; v každém člověku zvlášť a ve všech dohromady. Prorok Micheáš v této neděli o něm promlouvá ve smyslu, že „on sám bude pokojem“ (Mich 5,4). Kristus pokoj nejen přináší, on sám je pokojem. Když přináší pokoj, přináší nám sám sebe a tolik touží, abychom tento pokoj přijali a nenechali ho vyvanout jako prach ze zaprášených sandálů, když zaklepeme jedním o druhý. V tomto smyslu pak také promlouvá závěrečná modlitba této neděle: „Pomáhej nám, ať se dobře připravíme a můžeme se radovat z jeho příchodu“. Udělat vše pro to, aby se ve mně a v lidech kolem mně rozhostil svatý pokoj, aby se ve mně zabydlel Kristus, Kníže pokoje. Abych žil sám se sebou a s druhými v pokoji, nikoli ve stresu.

Tak tedy, kéž i Vánoce, které už jsou za dveřmi, nejsou přivítány slovy „Dej nám svatý pokoj, už ať je po vánocích“ ale „Daruj nám pokoj, jímž jsi ty sám. Ty sám jsi ten skutečný vánoční dar“.